Community

"Tati!" Křičelo z plných plic děvče odvlékané dvojicí vojáků k hranicím již přichystaným k podpálení. Drakorozený jen zvedl ruku v gestu posledního rozloučení: "Nechť čtvrtá dopřeje ti věčnou slávu."

***

Plameny šlehaly vysoko k věčně zataženému nebi. I po několika nekonečných hodinách v pekelném žáru a dusivém dýmu přehlušoval křik zamořených praskot ohně. Inkvizice začínala litovat, že učinila z hromadné popravy kacířů věc veřejnou. Ať už byli jakkoli senzacechtiví, občané Stříbrotřpytu tady přicházeli o blízké členy rodiny a přátele. Tohle nemohlo být dobré.

Paladini zrovna pronásledovali žebračku prodravší se jejich kruhem a běžící neomylně k hranici, kam odvlekli jejího syna. V záchvatu zoufalství

Podzemním labyrintem se rozlehlo hrobové ticho. Čtyři drakorození žoldnéři mlčky hleděli na draka sotva většího než kůň, který se až dosud zuřivě vzpouzel moci jejich magických holí držících ho pevně v mezích svazujícího kruhu. Jemné šupiny legendárního zvířete zářily jako miliony světlušek, ale doširoka otevřené oči vyhasly.

"Kile," vydralo se z tlamy schopné dělit lidi na poloviny mnoha různými způsoby.

Jedna z drakorozených sklonila hlavu, a pozornost ostatních se okamžitě upnula k ní. Současné ticho tak ostře kontrastovalo s tím, co slyšeli až do teď. Tížilo jako olověná rakev pod tím mořem zlata, které za tuhle špinavou práci dostali.

Mohutné svaly se napjaly. Záře nabyla oslňující intenzity a dále sílila

Bezvládné tělo trpasličího alchymisty se sesunulo k zemi. Rána těžkým štítem do spánku ho zbavila smyslů účinněji než lahev éteru, kterou při svém pádu do vysklené vitríny rozbil.

"Tak, to by mohlo sta..." začal drakorozený válečník spokojeně, dokud jeho projev nezkrátilo žaludek-obracející křupnutí přeraženého vazu. Elf, který jim až do teď "hlídal záda" nevzrušeně odtáhnul těžkou mrtvolu doprostřed místnosti, nabral plnou hrst směsi krve, střepů a chemikálií, a jal se patlat po podlaze znaky nekromantům důvěrně známé.

"Helve," hlesnul vůdce skupiny tiše. Nebál se draků, obřích červů, chodících hřbitovů ani psychopatického zaklínače věcí z dalekého světa šílenějšího než tenhle. Zamlklý nekromant ovšem

"Připojte se k tisícíovkám hráčů a vypravěčů po celém světě, kteří oslaví příchod nové příručky."

- tak jsem se připojil a slavil, byť skromněji než ostatní, kteří k tomu později už nepotřebovali ani hernu, a kostky byste jim v té době do ruky nedali.

Včerejší game day byl můj první a předem řeknu, že líp jsem se nebavil, ani nepamatuju. Přes odjezd z ČB v 7 ráno a příjezd někdy po 10. večer, dotěrnou ozvěnu (ale možná to vylepšovalo atmosféru, nakonec vám ani nevím) co mi zopakovala psionovy uštěpačné poznámky hned několikrát a zvýšenou náročnost většiny střetnutí neměla celá akce chybu.

Do almizovaného (almizované (adj): pozměněné Almim, toho dne naším DM) dobrodružství pro 5-6 prefabrikátů 6. úrovně

Skrz sevřená víčka se mu do očí dralo ostré světlo. Ze spousty hlasů hučících v jeho hlavě se začínal znatelně odlučovat jeden zcela určitý.

"... byl bych mistrem světa v amputování končetin," říkal, "kdyby ovšem takový titul existoval."

Žádný nekonečný prostor nebyl dost velký pro dva Larethy, což tak nějak znamenalo, že i on sám byl dosud naživu. Jak, o tom existovala jediná možná teze: i on teď byl vydán napospas tomu, jenž nesl krvavý krystal.

Ještě před chvílí, která také mohla být věčností, se rozhodnul nežít. S tím cílem poslal upíra pro kopii Klíče, polomrtvý se postavil Kalarelovi a dopustil, aby bezvěrci spatřili esenci. V okamžiku, kdy jej sevřely dýkovité zuby strážkyně si myslel, že už je konečně konec.

Další ze série střípků, tentokrát převážně historických (některé staré i tisíce let):

"Vskutku znám tajemství tohoto místa: je jím žízeň, nekonečná, bezedná, a je naším svatým úkolem vyhovět přání země."

Byl dokonalý. Měl ve svých rukou všechnu moc a nebijící srdce oproštěné od všech citů. Proč to tedy nedokázal? Shlédnout na její potrhané tělo, ba na vlastní ruce zbarvené její krví?

Žena sebou trhla. "Tohle," zasípala hlasem, který donutil celý dav ucouvnout, a nechala bezvládné tělo dítěte spadnout do prachu, "NESTRPÍM!"

"Chaeron, já... Už dlouho uvažuju jak ti to říct. Jestli ti to říct. Ale už nemůžu dál váhat. Já... tě..." Jeho hlas se vytratil. Modré oči ještě chvíli oddaně hleděly do jejích, než

Kher Keep, čerstvě zvolený pán a vládce koboldů, jichž během jediné noci ve Stříbrotřpytu značně ubylo, seděl za svým novým psacím stolem a znuděně listoval sebranými spisy svého předchůdce. Jeho prvnímu oficiálnímu návštěvníkovi to očividně nevadilo; vlastně byl rád, že sedí v teple a suchu. Ani jeden z nich nepromluvil. Svorně naslouchali hluku z chodby. Ten napovídal, že ani četa školených uklízečů z cechu alchymistů si nedovede dost dobře poradit s místností, která ještě donedávna žila.

"Bylo to spravedlivé?" prořekl se nakonec hnědovlasý půlelf krátící si čas pohazováním mincí. "Řekl jste jim pravdu, ale ne... celou pravdu."

"Nikdo neříká dětem pravdu," rozhodil rukama nový svrchovaný náčelník, "a dobrodruhům

Čerstvě napadaný sníh ponuře vrzal pod botama nepočetné družiny elfů. Okolní stráně a stromy, ba dokonce máry na jejich ramenou se černaly hejny krkavců. Lovci to pokládali za dobré znamení. Les tvrdě spal a nemínil se nechat burcovat skromným, byť královským pohřbem.

Jedna z dívek kráčející za průvodem zase jednou ověřila, že bezlistý semenáček určený k zasazení na čerstvý hrob je v teple a bezpečí. Zima ještě nikdy nepronikla tak hluboko do nížin a bylo těžké domyslet, jaká ještě horší neštěstí by na lid mohla přivolat předčasná smrt strážného stromu zesnulého prince.

Křik havranů ustal. Zasněžená planina završená kdesi v dálce ledovou korunou Temorrohu je přivítala soustrastným tichem.

Stopařka družiny mlčky

Co odstavec, to jiné místo, čas, i osoba. Na požádání libovolný střípek doplním :D

"Chce žít. Ať to stojí cokoli," zašeptala a prsty pohladila rozpukanou kůru.

"Nikdo neříká dětem pravdu," rozhodil rukama nový svrchovaný náčelník, "a dobrodruhům teprv ne."

"Nejsem hoden," odříkával, zatímco sledoval temně pulsující krystal ve svém sevření, "což ovšem neznamená, že nepřijímám."

"Jak zmenšit zradu na své osobě? Na své zemi? Na své bohyni?" Čepel meče definitivně zmizela v pochvě. "Vyřiď své paní, že sedmého dne zrána je rozdrtíme."

"Ještě žijí - tam dole - svědci. I tady - po mém boku... TY!"

Nedbajíc na varování stopařky vyrazila vpřed a vrhla se bratrovi kolem krku.

"Nenarodil jsem se tak krásný jen abych strávil