Povídka určená k experimentu. Její první část, tedy.
V korunách stromů hučel vítr a na sutí pokryté dno propasti mimo měsíčního světla dopadalo také utrhané listí. Drobná postava sedící na hlavě obrovité sochy draka sápajícího se po masivním kamenném sarkofágu nastavila hlavu průvanu. Její zadumaný pohled ovšem dále spočíval na těle zavěšeném hlavou dolů ve spleti kořenů jen pár sáhů od ní.
Oběť byla při vědomí, ale nebránila se. Visela splihle a nehnutě, oči pootevřené, rusé vlasy smáčené krví vytrvale pramenící ze šrámu na čele.
Hubený tvoreček se scvrklou kůží připomínající březovou kůru by ji byl vydržel sledovat celé hodiny. Ten důstojný, tichý způsob jakým pomalu ale jistě umírala... Ale na to nebyl čas. Ne tady, ne teď. Tohle bylo místo a okamžik zatím nejdůležitějšího návratu v dějinách.
Nad ještě měsíčním světlem zalitou krajinou se rozlehl první hrom. Jako ozvěna jej mezi starobylými stěnami síně mrtvých následoval zvuk posouvaného kamene.
"Zatrápení paladini," zaláteřil sípavý hlas a lidská postava až dosud uvězněná pod tisíci librami kamene se pomalu zvedla do nejistého sedu. S výrazem někoho, kdo zažil opravdu bouřlivou noc a byl probuzen opilci pokřikujícími pod jeho okny, se mladě vyhlížející muž rozhlédnul po své zdevastované ložnici.
Pak sebou praštil zpátky na dno rakve.
"Pane!" Vykřikla věc až dosud se zatajeným dechem vychutnávající ten úžasný výjev a jala se šplhat ze svého balkónu na jeviště.
"Claire," ozvalo se v odpověď.
"Je tady jen Kytka, pane." Tvor se opatrně naklonil přes okraj sarkofágu a tiše syknul, když mu za krk dopadla kapka krve z oběti, na kterou skrz všechno to vzrušení úplně zapomněl. "Bestie zmizela když paní probodla pána. To dělá z Bestie zrádce, nedělá?"
"Ach." Pán chvíli zíral do scvrklého obličeje sluhy a pak přesunul pozornost k té věci nad ním. "Ach!" Ožil rázem. "Snídaně!"
Odstrčil Kytku a kvapně vstal. Čertvíproč měl najednou pocit, že nejedl už celá staletí. Opatrně sevřel hlavu krmě v dlaních a dobře si ji prohlédnul. Lidská dívka, nějakých třináct let, až na ten pihatý nos poměrně hezká. Sluha se opravdu překonal.
Ještě chvilku očarovaně koukal do přivřených šedých očí. Měl pocit, že v nich pozoruje ještě nějaké zbytky vzdoru a jistého druhu vychytralosti. Nakonec však hlad zvítězil a on přesunul pozornost o několik palců výše.
(Pokračování příště.)
