Nad Zimním městem vyšlo bledé stíninské slunce. Věčně zmrzlý sníh se třpytil na střechách starobylých domů a chrámů, zatímco šedé ulice se začínaly plnit šedými postvami. Starý elf přihlížející narůstajícímu shonu z vrcholku věže královského paláce se od nich na první pohled lišil jen platinovou korunou místy prosvítající skrz jeho stříbřité vlasy. Jeho host, velký lidský muž v nejlepších letech, ovšem do všedního obrazu ponurého světa vůbec nezapadal. Lehké roucho rudé jako čerstvá krev jen místy odhalovalo těžkou zbroj z šupin šedého draka. Ve městě dlouhých stínů zářil jako maják nad zátokou.
"Pane?" Nikým nepozorován, objevil se vedle dvojice starší muž a oslovil jedním titulem oba pozorovatele.
"Ano?" obrátil se k němu host s příjemným úsměvem. Jeho oči, žluté jako žhnoucí láva, ovšem prozrazovaly strojenost toho výrazu.
"Najdou všechny zrádce, pane. Bez selhání," uklonil se starší shadar-kai uctivě. Na povrch probublávající zloba vážené návštěvy mu nečinila nejmenší starosti. Naopak, imponovala mu.
"A klece?" Přikývnul rudý muž spokojeně.
"Jsou připraveny, pane." Posel už nedokázal skrývat kruté potěšení, které mu vyhlídka naplnění leta odkládaného záměru způsobovala. "Už nikdo se neopováží sejít z cesty. A pokud ano..."
***
"Vyhladíme je," pravil prostě upír, aniž by přestal přecházet podél stěny strážnice lemované nablýskanými meči a halapartnami. Jen při těch slovech pohlédnul od svázaného zajatce směrem ke dveřím neproniknutelně utěsněným tělem obrovitého leonina.
"Je tam můj bratr," odseknul chycený uprchlík popuzeně. "Nemůžete je přece všechny jen tak pobít!"
"Ne, to nemůžeme," připustil hradní pán. "Ovšem můžeme jich pobít drtivou většinu."
"Skoro všechny," dodal leonin.
