Tmavou kryptou se rozlehly rázné kroky. Jejich původce nebyl ani mladý, ani urostlý, ale rozhodně tak dovedl znít. Jediným pohybem vychrtlé paže smetl z kamenného sarkofágu prasklé víko a zašklebil se na zbytky toho uvnitř.
„Bohyně volá do zbraně,“ pravil hned vážně a chopil se dlouhého meče spočívajícího na nebožtíkových prsou, „ale vidím, že za tebe to musí vzít někdo poněkud – hm, živější?“
Tahle zbraň byla jednou z těch nižších, vykovaných především proto, aby nebylo tak snadné zmocnit se věcí vykonávajících rukama lidí vůli bohů. Nebo alespoň jedné z nich. Nebyla ani zdaleka tak mocná a postrádala prokletí nutící každého nového majitele bezhlavě zabíjet vše, co je mu drahé. Pořád ovšem zůstávala mocnou hrozbou, a Černá ruka byl teprve na počátku jednoho ze svých rudých období.
***
O několik ukrácených životů později stál mezi několika drobnými gobliními mrtvolkami a zamyšleně převaloval po jazyku sousto syrového masa. Křik přeživších dozníval kdesi za jeho zády, ale o ty se přece může postarat ta banda, kterou s sebou přivedl. Jeho výsost zajímala jen ta nejcennější kořist ze všech průběrných kusů v oboře.
Vystoupal po schodech nahoru a volnou rukou si zastínil oči proti šeru zataženého nebe. Stála tam ona i její obraz, jako kdyby oblouk polorozpadlé brány vnitřního nádvoří byl rámem zrcadla.
Neváhal ani vteřinu.
Z krví zbrocené země se zvedlo hejno havranů.
