Ulice Stříbrotřpytu se třpytily ... vodou. Jen další dvojice promočených lidí přecházela po mostě z Nábřehu na cestu oddělující od sebe Rybáře a Rybolovy, kdysi znesvářené vesnice, nyní ještě znepřátelenější městské čtvrti. Vyšší z nich, mladý muž neobtěžující se chránit hustou hřívu černých vlasů kápí, celou dobu nespouštěl oči z pevnosti v severním cípu sídliště.
Jeho choť, od hlavy k patě zahalenou v těžkém nepromokavém plášti, však spíš zaujala mohutná postava uhnízděná v kolejišti jediné místní tramvajové linky a vypouštějící k zamračenému nebi obláčky dýmu. Jemně zatahala chotě za rámě. Tady nebylo třeba slov.
***
Mrzák postávající už celé hodiny nedaleko knížecího zámku sebou poplašeně trhnul, když mu na rameno dopadla tlapa velikosti lopaty.
„Ať vije wevouce,“ zavrčel obrovský leonin a vykročil k bráně.
