Byla mokrá, studená noc. Skutečnost, že byl také podzimní slunovrat znamenala ve Stříbrotřpytu jen to, že všechny následující mokré, studené noci budou ještě delší.
Bylo tak kolem půlnoci, když patrola noční hlídky opustila hospodu v Nábřehu a vydala se přes most do Rybolov. Tiché hučení řeky jen umocňovalo všudypřítomnost vlhkosti, kterou každý normální občan z hloubi duše nenáviděl.
Až na jednoho.
Kasim Pískomil, obrovský leonin původem z jižních pouští, se opíral o zábradlí mostu a skrze obláčky kouře stoupající z jeho dýmky hleděl na zatažené noční nebe. Sotva zmerčil skupinu strážníkůvydal se jim pomalým krokem naproti. Na mostě po něm zůstal ležet velký, neforemný pytel.
"Je to jen vafe, hofi," brouknul pobaveným hlasem, když skupinu míjel.
Vojáci se podívali jeden na druhého. Kasim jim občas velkoryse přenechal trošku svého tabáku, ale množství odpovídající objemu vaku by stačil pro celý batalion.
***
"Pane?" Nebýt tmavého pláště, nebyl by hlášení podávající strážník na pozadí čerstvě nabílené zdi vůbec vidět.
Desátník neodpověděl. Jen málo lidí na noční směně má radost, když ve tři hodiny ráno vidí v kanceláři tvář svého šéfa. Tím méně, je-li čistě oddělena od zbytku těla. Velikost zmáčeného pytle odloženého na lavici svědků navíc naznačovala, že tam podobných kusů bude ještě aspoň půl tuctu.
"Je to Pískomil, pane," vypravil ze sebe strážník, "a..."
