Ztichlým lesem se ozvalo zapraštění kostí. Černovlasé eladrinské děvčátko si s úsměvem dřeplo k masité kaši, která se rychle měnila v prach, jak upíra opouštěly poslední zbytky neživota.
"Vidíš? Je to dar!" Zvolalo, když v drobných prstících zachytilo štěpinu stínové esence a rozdrtilo ji jako červa. "Dar zachránit svět!" Zakřičelo na celý les.
***
Delfína sebou trhla a vyplašeně se rozhlédla po rozlehlé místnosti napěchované od podlahy ke stropu kastroly, pánvemi a jiným nádobím. Nad přeplněnou plotnou svítila olejová lampa, ale v jejím koutě už byla tma, stejně jako venku.
V kuchyni bylo vedro k zalknutí, ale ona se přesto třásla zimou. Ty hodiny strávené útěkem přes ledové svahy a strže Temorrohu - pouhé vzpomínky na události v poušti ji ubíjely stejně jako sněhová bouře.
Unaveně si promnula oči. V hlavě jí hučelo jako ve vosím hnízdě - ta Salvanina medicína rozhodně měla blíž k rozpouštědlu než k léku. Vypotácela se zadními dveřmi ven a zahleděla se k severu.
"Prastaří neumírají ve dnech, ale v měsících," připomněla si staré pořekadlo.
Jenže tahle vražda trvala už celá staletí.
