Ještě než velké eladrinské město padlo, vynesl odtud Aryan jediný skutečně použitelný poklad, který by v nesprávných rukou mohl napáchat mnoho škod. Bohužel Aryanovy ruce se správností také dvakrát nevyznačují. Ten, jež mu vysloužil první z titulů také zahájil dráhu k tomu druhému.

Aryanova žízeň po vědění je souměřitelná pouze s tou po moci. Zatímco sám prochází nesčetné knihovny a další místa, kde může proniknout do těch nejstarších, nejstřeženějších tajemnství, podmaňuje si další osoby k vyhledávání a zajišťování předmětů, o nichž se během svých studií dozvídá.

Způsoby, kterými své agenty získává jsou velice humánní. Vydírání je věc velmi lidská.

Na druhou stranu všechny ostatní aspekty Aryanovy složité osobnosti už veškerou lidskost či lépe sympatii postrádají. Stejně jako živel kterému vládne je chladný a naprosto bezlítostný. Jedná čistě rozumově a každá kapka krve kterou prolije jde na oltář vědy. A že už se toho dozvěděl opravdu mnoho.

Kdekoli se vyskytne nějaká látka jejíž konzumace slibuje alespoň mizivou šanci na získání nějakých výhod, Aryan se nerozpakuje vyzkoušet její účinky na své osobě. Přes několik krátkých pobytů na hraně života a smrti přijal za své životní krédo pořekadlo "všechno zlé je k něčemu dobré."

Takže volte Aryana za svého krále. Volte zlo pro své vlastní dobro.

Cosi jej zastudilo na boku. Nevrle shlédnul na drobného staříka podávajícího mu skleněnou nádobku na popel. Mohl si udělat jinou, hezčí z lebky toho drzouna, ale nakonec se rozhodl neriskovat konflikt, ve který by jakékoli násilí zde mohlo vyústit. Odstrčil nabízený předmět a beze slova se vydal pryč.

***

Nový kníže seděl v pohodlném křesle za nízkým stolkem a bez okolků pokynul svému hostu, aby zaujal místo v druhém. Neměli si moc o čem povídat. Stačilo, aby byli stejní v té jediné věci a hned znali záměry a plány toho druhého.

"Podle všeho nic neprovedli, ale těch pár poprav se ztratí," nadhodil temný vládce skoro vesele. "Na druhou stranu ovšem nemůžu postrádat nikoho z mých spolehlivých lidí. Ta loď u majáku určitě nebyla poslední."

"Jsou ale dost dobří?" Host upřel unavený pohled z okna smývaného deštěm. Věci se hýbaly příliš pomalu a on proti tomu byl naprosto bezmocný.

"Necháme pana Keepa poslat nahoru pár svých lidí a jednoho z chráněnců. Pokud obstojí proti nim a Clairovi, kterého pošlu s nimi, nezmůže proti nim ani tvůj ctěný bratr. Bych řekl."

"Keepa?"

Kníže se prudce zvedl, přistoupil k oknu a stoupnul si tak, aby koutkem oka ještě zahlédnul ostrov zahalený nyní v téměř neprostupné mlze.

"Možná spojenec, možná zrádce. Má část těla, nedá se číst," řekl bez zvláštního výrazu, jako by četl nákupní seznam. "Zatím poslouchá na slovo. Uvidíme, jak se mu bude líbit posílat poddané na jistou smrt."

"A mne?"

Na bledé tváři knížete se opět objevil veselý úsměv, který ovšem potemněl jakmile promluvil: "Ty jsi přece nesmrtelný. Ještě nějakých čtyřicet hodin, ne?"

Prsty si setřel krev z obličeje. Byl zvyklý že při proražení srdce oběti palec širokým rampouchem cákala, ale že by se na něj přímo vrhla, to zažil poprvé.

Což ovšem neznamenalo, že by tím byl překvapen.

Jen v jeho ledově modrých očích se mihnul náznak úsměvu. Byla tu ta zanedbatelně malá pravděpodobnost že místo obrovské síly získá jen dlouhou a nesmírně bolestivou smrt.

Zanedbal ji.

***

Vážně zraněný kat doběhnul k úzkému schodišti a krátce se zastavil, aby nabral dech a věnoval rozostřený pohled zmuchlané mapě, kterou křečovitě svíral v promrzlých prstech. Chvíli ulpěl na těsně semknuté šestici postav o několik chodeb dál, pak se odvážil pohlédnout v místa, odkud právě uniknul.

Nebylo nutné se ptát. Odpovědí mu právě v ten okamžik byl skřek tak nelidský, že papír vyklouznul z roztřesené ruky a brzy po něm dopadlo na zem celé lidské tělo.

***

Aryan se svíjel na ledové podlaze své komnaty. Přes tu bolest vůbec nevnímal jak křičí, ani jak se ho vyděšení poddaní snaží dovolat. Křišťálová modř ledu věude kolem něj se proměnila v olejovitou tmu vnikající mu do žil, hromadící se v každém uzlíku a snažící se jej roztrhnout.

Pak to vše najednou zmizelo. Zvuk jeho dechu se pozvolna vytrácel, utápěný v lepkavých stínech Smrti. Musel sebrat všechny síly, aby učinil jediný krok:

Krok přes práh věčnosti.

Z hlediska Temorrohu to byla právě Orzin, kdo vládl říši; Císařovna je jen jeden z jejích mnoha titulů. Jednoho dne ale zmizela a mimo pár krátkých návštěv, kdy se zdála pokaždé slabší a slabší, se už na ostrově neobjevila.

Jejím domovem je v současné době říše Za, kde obývá mrtvolu padlého boha Qartalcatla. Sdílí ji společně s Marisi a bezpočtem dračích vajec, svých potomků, čekajících, až pro ně svět bude bezpečné místo.

Svým následovníkům, "dětem" (byť "přijatým") poskytuje na úkor vlastní integrity mnohé výhody. Většina z nich se nemusí obávat ztráty těla, protože to je po jisté době schopno úplné regenerace, a pokud ne, Krvematka jej nahradí.

Marisi je královnou říše Severního Podzimu, lidově zvaného říší draků, byť těch tam dnes už mnoho nežije; za jejich neživot můžou elfové ze Severní Koruny...

Je otázkou, zda o této zradě ze strany elfské královny Ariany Mornsong Marisi vůbec ví. Již krátce po začátku války na jihu ostrova jednali draci ze severu převážně na vlastní pěst, po jejich královně nebylo ani vidu, ani slechu (a že přehlédnout gigantického zlatého draka není zrovna snadné.)

Podle všeho utrpěla Marisi nějaký druh kletby vázající ji ke světu Za. Možná zradila Císařovnu, možná se do jejích služeb takto bezvýhradně vydala sama. Nejprve však samozřejmě zařídila pokračování svého rodu; bohužel žádný z jeho draků nepřežil.

Posledních s přímých dědiců královny Marisi je Scharlach Aschen, drakorozená paladinka ze Stříbrotřpytu.