Probudil ho prudký otřes a zvuk tříštěného dřeva. Najednou nebyl uvnitř své "rakve," ale v jediném chumlu ostrých dřevěných bodců. Žádné příjemné probuzení pro upíra v jeho věku.
Za prudkého třepotání se na pochroumaných křídlech vznesl do vzduchu, vyhýbaje se neohrabaným tlapám snažícím se ho chytit. Párkrát obkroužil rozlehlou místnost, až se nakonec zavěsil na řetězech visících ze stropní klenby nad hlubokou jámou čpějící lidskou krví.
Ti dole dělali strašný hluk, podle všeho měli s těmi dvěma co dělat, přestože byly pořát v hlubokém bezvědomí.
To mají z toho, pomyslel si škodolibě a zívnul, Zenith je potrestal.
Řetězy se rozhoupaly. Většina hobgobliní bandy se spouštěla dolů, ale kdosi také vyměňoval jednu ze starých lidských zdechlin zavěšených zhruba v půli cesty ke stropu za čerstvé maso. Tak čerstvé, že ještě dýchalo, byť slabě a přerývaně.
Když se vzduch zdál být čistým, neodolal tak lákavé nabídce k občerstvení zdarma. Obětí byla mladá lidská žena, podle aury kněžka. Tomu tedy říkal starý netopýr "kompenzace." Sotva se ale usadil na jednom z křehkých ramínek, kde se vzala, tu se vzala, dýka, a to rovnou do hlavy.
"Jedeš!" Zaláteřil ten dole. Vzápětí však sám vyjeknul bolestí a dal se do zoufalého boje se stíny, co se na něj vrhly z koutů místnosti.
***
"Nemáš si začínat s přízrakama, hochu," pravil stařec, který si mladíkovo utrpení zcela neskrývaně užíval.
"Vyprávěj mi o tom," zněla hořká odpověď. Po těch několika hodinách už ani ty slzy neměly tu správnou chuť.
