Úryvek z povídky, kde se poprvé vyskytlo město Stříbrotřpyt... ...se konat nebude, páč jsem zjistil, že pochází z nějakého mého nechutně poetického období. Tož tady je nová verze:
Slabý otřes země a vzdálený zvuk sypajícího se kamení donutil koně zpozornět, ale dřevorubci to slabé narušení ani nezaznamenali. Ne dříve, než na čerstvou paseku doklopýtalo sotva osmileté rusovlasé děvčátko a s pláčem se vrhlo jednomu z mužů k nohám.
"Tatí!" rozkřičelo se, sotva si utřelo nos a oči do umolousané nohavice, "Já a Ris a Sova jsme hráli na honěnou a Ris měl babu a dal jí mě a utíkal na palouk a já za ním a najednou vrrrummm a propadl se a Sova řekla ať jdu pro pomoc a já..."
Dřevorubci přestali pracovat, ale k činu se žádný z nich také neměl. Většina z nich nejistě pomrkávala po největším a nejstatnějším z nich, předákovi kterému ne jen tak pro nic za nic říkali Medvěd. Jeho kořeny sahaly až do samotného srdce ostrova a on si dokázal vypůjčit jeho moc i vědění. Vypadalo to, že přemýšlí, ale ve skutečnosti rozmlouval s krajem.
"Je to zlé," promluvil nakonec s očima upřenýma do země, "ale jeho ještě můžeme zachránit."
"Jeho?" Otázal se zmateně dívčin otec, ale odpovědí mu bylo už jen zapraštění větví za rychle se vzdalující Medvědovou postavou.
***
V korunách stromů nad čerstvě propadlou jámou visely celé tucty netopýrů. Byli celí rozčarovaní nad ztrátou domova, ale zároveň je cosi nesmírně těšilo. Po Sově, prostřednímu z Cyrilových dětí nebylo stopy. Nejstarší Ris ale ještě měl naději.
Medvěd sevřel v obrovské dlani starý ohmataný náhrdelník se zubů a klokočí, několik stébel býlí rostoucího hned na okraji zející propasti a vrhnul se dolů. Zpoza kazajky vytáhnul lahvičku sluneční rosy, jejíž světlo jasné jako pochodeň ozářilo ohromnou prastarou síň - hrobku.
Nad ohromným sarkofágem v jejím středu se tyčila ohromná zrůda z kovu a kamene. Štíhlé, hadovité tělo se vzpínalo na drápatých zadních nohách, přední se sápaly po těžkém kamenném víku z nějž trčel po všech těch staletích dokonale nablýskaný velký meč. Dračím křídlům chyběla blána, až na jeden neurčitý krvavý cár zachycený na špičce jednoho z prstů.
Sotva se Medvědovy nohy dotkly zaprášené podlahy, rozběhnul se k nepřirozeným stínům hromadících se kolem nohou a bičovitého ocasu umělé stvůry. Co mezi nimi očekával také našel. Pravá paže Věrozvěstova dědice byla po celé délce roztržena a silně krvácela, ale tělo ještě jevilo známky života.
Zvláštní, že si místní pán vybral právě ji. Ani země neznala myšlenky těch, kteří se vyrvali z jejího objetí.
S křečovitě se chvějícím tělem v náručí přistoupil Medvěd k sarkofágu. Věděl, že by se odsaď měl co nejrychleji vytratit a raněného ošetřit, ale ta zapomenutá zbraň jej přitahovala jak plamen můru.
Zastavil se těsně vedle rakve.
Zakrvácené prsty sevřely rukojeť meče a plynulým tahem vyprostily čepel z jejího kamenného vězení.
