Skrz sevřená víčka se mu do očí dralo ostré světlo. Ze spousty hlasů hučících v jeho hlavě se začínal znatelně odlučovat jeden zcela určitý.
"... byl bych mistrem světa v amputování končetin," říkal, "kdyby ovšem takový titul existoval."
Žádný nekonečný prostor nebyl dost velký pro dva Larethy, což tak nějak znamenalo, že i on sám byl dosud naživu. Jak, o tom existovala jediná možná teze: i on teď byl vydán napospas tomu, jenž nesl krvavý krystal.
Ještě před chvílí, která také mohla být věčností, se rozhodnul nežít. S tím cílem poslal upíra pro kopii Klíče, polomrtvý se postavil Kalarelovi a dopustil, aby bezvěrci spatřili esenci. V okamžiku, kdy jej sevřely dýkovité zuby strážkyně si myslel, že už je konečně konec.
Očividně se zase jednou zmýlil.
***
"Co je královo králi, co je božího bohyni," pravil Lareth, otíraje si zakrvácené ruce do ještě špinavějšího hadru. "A smrt nakrmíme jindy."
Další ze série střípků, tentokrát převážně historických (některé staré i tisíce let):
"Vskutku znám tajemství tohoto místa: je jím žízeň, nekonečná, bezedná, a je naším svatým úkolem vyhovět přání země."
Byl dokonalý. Měl ve svých rukou všechnu moc a nebijící srdce oproštěné od všech citů. Proč to tedy nedokázal? Shlédnout na její potrhané tělo, ba na vlastní ruce zbarvené její krví?
Žena sebou trhla. "Tohle," zasípala hlasem, který donutil celý dav ucouvnout, a nechala bezvládné tělo dítěte spadnout do prachu, "NESTRPÍM!"
"Chaeron, já... Už dlouho uvažuju jak ti to říct. Jestli ti to říct. Ale už nemůžu dál váhat. Já... tě..." Jeho hlas se vytratil. Modré oči ještě chvíli oddaně hleděly do jejích, než zmizely za neprostupným závojem mlhy.
"Souhlasím." Chlapec se, byť s obtížemi, znova zvedl ze země. "A doufám, že jsi... byl člověk."
"Není divný," namítla Alex a hodila dolů další zlaťák. Z druhého konce arény k nim dolehlo Hrobnikovo šťastné zavýsknutí. "Jenom... excentrický."
"Víte, mám takový problém," zamyslel se lich. "Slíbil jsem, že ten portál budu hlídat až do smrti."
"Je to možná dobrý sluha," řekla tiše válečnice, jejíž osamocená postava se tyčila jako topol na holé pláni poseté popelem. Nohou převalila jedno ze zhasínajících těl a zahleděla se do o slitování prosících očí své jediné dcery. "Ale zlý pán."
"I padá pekelná legie," pravila chvějícím se hlasem a z balkónu svého pokoje se naposled rozhlédla po místě, kde s konečnou platností zpečetila osud tisíců - ať už v dobrém či zlém.
Zvíře na sebe vzalo opět lidskou podobu. Generál sebral poslední síly a vzhlédnul do tváře zrůdy.
"Odneste to! Zničte! Tohle nemůže být ..." Její křik zkolaboval do křečovitých vzlyků. Královna pohlédla na rozpačitě přešlapující porodní bábu. Pak pomalu přikývla.
Kher Keep, čerstvě zvolený pán a vládce koboldů, jichž během jediné noci ve Stříbrotřpytu značně ubylo, seděl za svým novým psacím stolem a znuděně listoval sebranými spisy svého předchůdce. Jeho prvnímu oficiálnímu návštěvníkovi to očividně nevadilo; vlastně byl rád, že sedí v teple a suchu. Ani jeden z nich nepromluvil. Svorně naslouchali hluku z chodby. Ten napovídal, že ani četa školených uklízečů z cechu alchymistů si nedovede dost dobře poradit s místností, která ještě donedávna žila.
"Bylo to spravedlivé?" prořekl se nakonec hnědovlasý půlelf krátící si čas pohazováním mincí. "Řekl jste jim pravdu, ale ne... celou pravdu."
"Nikdo neříká dětem pravdu," rozhodil rukama nový svrchovaný náčelník, "a dobrodruhům teprv ne."
Ticho pokračovalo.
"Navíc se sám každým okamžikem dozvídám nějaké nové kousky," dodal pak podrážděně.
"A to jste mnohem blíž stropu než já!" Zasmál se nuceně mladík a prudce vstal.
Kher sebou v reakci vystrašeně škubnul. Možná byl vyvoleným a mohl se smát smrti do tváře, ale nikdo zdravého rozumu se dobrovolně nepouštěl do křížku s něčím reprezentujícím Laretha Ventre. To vědělo každé dítě.
"Teď pokud mě omluvíte," pravil vyšší muž nadřazeně, "myslím, že mě hledají."
Kobold jen přikývnul, zahleděn do papírů aby ten druhý z jeho výrazu nepoznal, nakolik si přeje, aby těmi hledajícími byl nějaký druh inkvizice. Však to nebylo tak dávno, kdy jeden z nich musel utéct před hranicí.
Jednou rukou si unaveně promnul oči, zatímco druhou zhasil lampu na stole. Bledé světlo ohně však z místnosti nezmizelo.
Čerstvě napadaný sníh ponuře vrzal pod botama nepočetné družiny elfů. Okolní stráně a stromy, ba dokonce máry na jejich ramenou se černaly hejny krkavců. Lovci to pokládali za dobré znamení. Les tvrdě spal a nemínil se nechat burcovat skromným, byť královským pohřbem.
Jedna z dívek kráčející za průvodem zase jednou ověřila, že bezlistý semenáček určený k zasazení na čerstvý hrob je v teple a bezpečí. Zima ještě nikdy nepronikla tak hluboko do nížin a bylo těžké domyslet, jaká ještě horší neštěstí by na lid mohla přivolat předčasná smrt strážného stromu zesnulého prince.
Křik havranů ustal. Zasněžená planina završená kdesi v dálce ledovou korunou Temorrohu je přivítala soustrastným tichem.
Stopařka družiny mlčky kývla na skupinku elfů s rýči a lopatami, kteří se rovněž beze slova dali do práce. Dívka se stromkem osaměla. Pomalým krokem se vydala dál do svahu, kde jen matně tušila cestu, na jejímž obzoru ho naposledy viděla.
***
Tmavá postava se zastavila a na okamžik odložila těžký ranec na plochý milník vyčnívající sotva stopu nad vrstvu sněhu. Bez zvláštního zaujetí se zadívala na shon u okraje lesa, načež upřela pozornost k osamělé postavě lopotící se hlubokým sněhem nahoru.
***
Dívka zaslechla za zády kroky. Zvedla hlavu, aby se ohlédla, ale v tom spatřila jeho. Musel to být on. Musel se vrátit.
Sazenice jí vypadla z prokřehlých rukou. Slyšela hlas volající jí zpátky, ale její srdce velelo opačně. Nedbajíc na varování stopařky vyrazila vpřed a vrhla se bratrovi kolem krku.
Co odstavec, to jiné místo, čas, i osoba. Na požádání libovolný střípek doplním :D
"Chce žít. Ať to stojí cokoli," zašeptala a prsty pohladila rozpukanou kůru.
"Nikdo neříká dětem pravdu," rozhodil rukama nový svrchovaný náčelník, "a dobrodruhům teprv ne."
"Nejsem hoden," odříkával, zatímco sledoval temně pulsující krystal ve svém sevření, "což ovšem neznamená, že nepřijímám."
"Jak zmenšit zradu na své osobě? Na své zemi? Na své bohyni?" Čepel meče definitivně zmizela v pochvě. "Vyřiď své paní, že sedmého dne zrána je rozdrtíme."
"Ještě žijí - tam dole - svědci. I tady - po mém boku... TY!"
Nedbajíc na varování stopařky vyrazila vpřed a vrhla se bratrovi kolem krku.
"Nenarodil jsem se tak krásný jen abych strávil celý život v nějaké - jeskyni!"
Princův výraz strnul. Jeho tvář se smutně usmála, načež bosá noha skopla mrtvé tělo do hlubin studně.
"Nehledám svého bratra. A i kdyby, je to bratranec z druhého kolena!"
"Dokud vás smrt nerozdělí, tedy," usmál se ďábel a otočil se k odchodu.
