Community

Jasné měsíční světlo, v těchto končinách vzácnější než drahé kamení, se třpytilo a lámalo na vodách valících se s hukotem do bezedné propasti. Koně malé skupiny vojáků čekajících na signál neklidně přešlapovali mezi trsy nezdravě černé trávy řídce pokrývajícími zem připomínající spíše hladinu dehtového jezera.

"Klid," pravila jejich velitelka spíše sobě než svému skromnému oddílu. "Jen klid."

Upíři měli pochopitelně odjakživa silnou vazbu ke krvi všeho druhu. Dalo se tedy očekávat, že je návrat Krvematky nenechá chladnými. Byli prvními kdo zaslechl její hlas, zatím slabý a vzdálený, ovšem sílící na místech prosycených její temnou esencí.

Tohle bylo jedno z těch míst. Vzpomínky smazané časem i magií nabývaly

Úplňkovým svitem zalité ulice Stříbrotřpytu se mokře leskly. V ledovém větru od od řeky vlálo několik desítek teplých vojenských plášťů a černá hříva stínového koně. Byla to už hodina co leonin a to zvíře přešli most na druhý břeh ve snaze najít srdce a především mozek zastánců knížete.

***

Té noci se žádná z rozvrhovaných hlídek nekonala. Jasné měsíční světlo a podivná mlha zvednuvší se brzy poté, co ustal déšť, děsily milici víc než obvyklá vlhká temnota.

Napříč náměstím před pevností prošel stín, jenž díky svým jedinečným rozměrům mohl patřit jen jedinému tvoru.

Kasim měl pocit, že za sebou něco zaslechnul. Nedal nic najevo, ale po několika krocích se vrhnul vpřed a oběma těžkými meči ťal

Nad Zimním městem vyšlo bledé stíninské slunce. Věčně zmrzlý sníh se třpytil na střechách starobylých domů a chrámů, zatímco šedé ulice se začínaly plnit šedými postvami. Starý elf přihlížející narůstajícímu shonu z vrcholku věže královského paláce se od nich na první pohled lišil jen platinovou korunou místy prosvítající skrz jeho stříbřité vlasy. Jeho host, velký lidský muž v nejlepších letech, ovšem do všedního obrazu ponurého světa vůbec nezapadal. Lehké roucho rudé jako čerstvá krev jen místy odhalovalo těžkou zbroj z šupin šedého draka. Ve městě dlouhých stínů zářil jako maják nad zátokou.

"Pane?" Nikým nepozorován, objevil se vedle dvojice starší muž a oslovil jedním titulem oba pozorovatele.

"Ano?"

"Myslíš?" Mladý elf shlížející na skupinu dětí hrajících si pod okny sídla se svezl podél masivního okenního rámu ve snaze nahlédnout pod koruny blízkých stromů. Knihu kouzel měl otevřenou přesně uprostřed, ale žádnou z jejích stránek zatím neviděl celou. Nedokázal se dost dobře zabývat magií smrti, zatímco všude kolem něj bujel život.

"Dobře, ale máš mě na svědomí!" Odhodil svazek do křesla, otevřel okno a přehoupnul se přes parapet.

Místnost osiřela.

***

"Helve!" Vydechla překvapeně elfka, jejíž svěřenci se už delší dobu věnovali všmožným neplechám, ale jako všechny děti to dovedly dokonale vydávat za nevinnou zábavu. "Překvapils mě, co tu děláš?"

"Zítra budu dospělý," odpověděl mladík s pýchou, ale vyhýbavě

"Tati!" Křičelo z plných plic děvče odvlékané dvojicí vojáků k hranicím již přichystaným k podpálení. Drakorozený jen zvedl ruku v gestu posledního rozloučení: "Nechť čtvrtá dopřeje ti věčnou slávu."

***

Plameny šlehaly vysoko k věčně zataženému nebi. I po několika nekonečných hodinách v pekelném žáru a dusivém dýmu přehlušoval křik zamořených praskot ohně. Inkvizice začínala litovat, že učinila z hromadné popravy kacířů věc veřejnou. Ať už byli jakkoli senzacechtiví, občané Stříbrotřpytu tady přicházeli o blízké členy rodiny a přátele. Tohle nemohlo být dobré.

Paladini zrovna pronásledovali žebračku prodravší se jejich kruhem a běžící neomylně k hranici, kam odvlekli jejího syna. V záchvatu zoufalství

Podzemním labyrintem se rozlehlo hrobové ticho. Čtyři drakorození žoldnéři mlčky hleděli na draka sotva většího než kůň, který se až dosud zuřivě vzpouzel moci jejich magických holí držících ho pevně v mezích svazujícího kruhu. Jemné šupiny legendárního zvířete zářily jako miliony světlušek, ale doširoka otevřené oči vyhasly.

"Kile," vydralo se z tlamy schopné dělit lidi na poloviny mnoha různými způsoby.

Jedna z drakorozených sklonila hlavu, a pozornost ostatních se okamžitě upnula k ní. Současné ticho tak ostře kontrastovalo s tím, co slyšeli až do teď. Tížilo jako olověná rakev pod tím mořem zlata, které za tuhle špinavou práci dostali.

Mohutné svaly se napjaly. Záře nabyla oslňující intenzity a dále sílila

Bezvládné tělo trpasličího alchymisty se sesunulo k zemi. Rána těžkým štítem do spánku ho zbavila smyslů účinněji než lahev éteru, kterou při svém pádu do vysklené vitríny rozbil.

"Tak, to by mohlo sta..." začal drakorozený válečník spokojeně, dokud jeho projev nezkrátilo žaludek-obracející křupnutí přeraženého vazu. Elf, který jim až do teď "hlídal záda" nevzrušeně odtáhnul těžkou mrtvolu doprostřed místnosti, nabral plnou hrst směsi krve, střepů a chemikálií, a jal se patlat po podlaze znaky nekromantům důvěrně známé.

"Helve," hlesnul vůdce skupiny tiše. Nebál se draků, obřích červů, chodících hřbitovů ani psychopatického zaklínače věcí z dalekého světa šílenějšího než tenhle. Zamlklý nekromant ovšem

"Připojte se k tisícíovkám hráčů a vypravěčů po celém světě, kteří oslaví příchod nové příručky."

- tak jsem se připojil a slavil, byť skromněji než ostatní, kteří k tomu později už nepotřebovali ani hernu, a kostky byste jim v té době do ruky nedali.

Včerejší game day byl můj první a předem řeknu, že líp jsem se nebavil, ani nepamatuju. Přes odjezd z ČB v 7 ráno a příjezd někdy po 10. večer, dotěrnou ozvěnu (ale možná to vylepšovalo atmosféru, nakonec vám ani nevím) co mi zopakovala psionovy uštěpačné poznámky hned několikrát a zvýšenou náročnost většiny střetnutí neměla celá akce chybu.

Do almizovaného (almizované (adj): pozměněné Almim, toho dne naším DM) dobrodružství pro 5-6 prefabrikátů 6. úrovně

Skrz sevřená víčka se mu do očí dralo ostré světlo. Ze spousty hlasů hučících v jeho hlavě se začínal znatelně odlučovat jeden zcela určitý.

"... byl bych mistrem světa v amputování končetin," říkal, "kdyby ovšem takový titul existoval."

Žádný nekonečný prostor nebyl dost velký pro dva Larethy, což tak nějak znamenalo, že i on sám byl dosud naživu. Jak, o tom existovala jediná možná teze: i on teď byl vydán napospas tomu, jenž nesl krvavý krystal.

Ještě před chvílí, která také mohla být věčností, se rozhodnul nežít. S tím cílem poslal upíra pro kopii Klíče, polomrtvý se postavil Kalarelovi a dopustil, aby bezvěrci spatřili esenci. V okamžiku, kdy jej sevřely dýkovité zuby strážkyně si myslel, že už je konečně konec.